pavliii

V tomto týdnu se na několika českých zpravodajských portálech objevovaly informace o tom, kde a jak se bude u nás letos slavit sv. Patrik. A v komentářích k těmto článkům se hned neopomněli ozvat různí rýpalové, jaktože teda proti tomuhle importovanému svátku nikdo nic nenamítá, když ty různé Halloweeny a svatí Valentýnové mají tolik odpůrců? (Za sebe ještě dodávám, že jsem tím nejzavilejším odpůrcem Santa Clause...)

Protože bych se na všech těch serverech musela registrovat, abych mohla připojit svůj názor – což se mi opravdu, ale opravdu nechce (a není to jen proto, že s některými grafomany nemá smysl diskutovat), ale přesto si myslím, že odpověď na jejich urýpanou otázku není až tak složitá (tudíž ji zvládnu aj já, haha :)), píšu tenhle spot, který vy teď čtete...

Za prvé, Halloween i sv. Valentýn mají v české tradici své ekvivalenty – komornější Dušičky a zamilovaný první máj (tentokrát mám na mysli skutečně jen políbení pod rozkvetlým stromem, prvomájové průvody vynechte).

Za druhé, Halloween i Valentýn jsou zkomercionalizované a plné děsných kýčů (hurá, tady si můžu kopnout aj do nebohého děduly v červenobílém plášti! :)) V říjnu se všude možně dočtete, že prostě MUSÍTE mít před dveřmi/za oknem/na zahrádce dekoraci z vyřezané dýně se svíčkou uvnitř – což samo o sobě tak strašlivý kýč být nemusí (a navíc je to skvělý způsob, jak spotřebovat onen "ananas chudých" – kde a od koho jsem jen tenhle výraz slyšela? -, který, jak praví výsledky mého interního průzkumu, beztak většině lidstva nějak extra nejede) a různé kostlivce, čarodějnice, duchy a strašidla – a tady už je to s kýčovitým vyvedením mnohem snazší (čti horší). Stejně tak se od poloviny ledna dozvídáte, co všechno JE TŘEBA mít přichystáno na 14. února – květiny, sladkosti (optimálně ve tvaru srdce, že!), romantickou hudbu, romantický film, romantickou večeři při svíčkách v romantické restauraci, kde vám i vaší drahé polovičce připraví speciální romantické valentýnské menu, romantické (růžové či červené, že!) povlečení v ložnici se třemi stovkami plápolajících svíček, kde z vás váš drahý serve něžné, romantické prádélko, které si zkrátka musíte pro tuto příležitost zakoupit, ne že ne! Uff, z tolika použití (či spíše zneužití!) slova "romantický" v předchozí větě se mi udělalo šoufl. A né, nejsu bezcitný cynik, který se zamilování vysmívá. Taky už jsem byla v životě zamilovaná (heč! :)), ovšem nic na světě by mě nedonutilo koupit v půlce února (a když se tak zamyslím, tak asi kdykoli během roku :)) plyšového medvídka, který v packách svírá srdce s nápisem "I Love You". (Nic proti plyšákům, jen je to prostě hnusný kýč.) Vadí mi na tom zkrátka to, že je to všecko z musu. Protože když si místo celé té romantické anabáze, popsané výše (z níž nucenost a romantický sliz ne že odkapávají, ale přímo prýští), chcete dát se svým milým doma řízek s bramborovou kaší a podívat se na film o kočičkách (mrrrrááuu) a večer si oblíct úplně normální pyžamo, protože jsme přece sakra uprostřed zimy (no né, nemyslete si, venku nespáváme – jen v ložnici moc netopíme :)) a navíc nějaká debilní krajka škrábe a přece na sebe celí dychtiví neskočíme jen proto, že je Valentýn!, jste úplně děsní a demode a vůbec, "to jako myslíš vážně, že jsi ani nedostala kytku?!" Jo, naprosto vážně, protože jsem ji dostala dva týdny předtím k narozeninám, například. A taky nemusím prodávajícím hned sednout na lep a solit a solit a solit, že... Valentýn je totiž co se kýčovitých dekorací týče ještě mnohem horší, než Halloween.

Den sv. Patrika je prostě jiný. Tedy, ne že by byl zcela kýčeprostý (foto z Dublinu 2009), jen ho u nás nikdo tolik neprožívá. Žádné obrovské green parades v ulicích... Je svátkem maličké irské diaspory a několika příznivců. V Rokycanech dnes například jeden menší pivovar točí zelené pivo uvařené podle vlastní (čili tajné) receptury. S bylinkami. Zelené pivo myslím připravuje i Starobrno na Zelený čtvrtek, ne? Zkrátka, pivem v ČR neurazíš :) Další "povinností" je obléci si něco zeleného. Myslím, že po zimní černošedi v ulicích je to vítaná změna. Zelená nikomu nemůže vadit, začíná přeci jaro a všichni už se těšíme, až se příroda zazelená... Takže dnes bude díky příznivcům irské kultury naše okolí zelené o něco dřív, než vyraší listy na stromech.

Hezký den všem, ať už v zeleném, či nikoli.

Předevčírem jsem se přes hlavní stránku Seznamu proklikala na jeden obskurní server, jmenuje se Proženy.cz. A z toho, co jsem tam viděla, mám ještě teď žaludeční neurózu... (Původně jsem chtěla napsat, že su v rozpacích, ale břichabol je o řád výstižnější vyjádření toho, co ve mně onen článek zanechal). Nevím, no... Kabelky jsou samozřejmě pro fantazii návrhářů pole přímo nedozírné, ale přece jen...

Nový hit? Kabelky, co vypadají jako kniha! Ano, to je plný název zmiňovaného článku, pořád na to nevěřícně zírám... Jednak mi dlouhodobě a vytrvale vadí výkřičníky v každém titulku, je to laciné a ubohé; ale to by bylo v daném případě to nejmenší. To, že si kabelku "k nerozeznání od knihy" berou na červený koberec holywoodské pipky, je mi celkem fuk, ostatně občas po něm chodí třeba s polonahým zadkem (či předkem), zkrátka musí být za každou cenu o-r-i-g-i-n-á-l-n-í; ergo prostor (rozuměj mikrosvět), ve kterém se pohybují, je dost ujetý a pokroucený... Ne, rozhodně jim to nezávidím, zvlášť když se může lehce stát, že přijdou do módy psaníčka třeba ve tvaru psího/kravského hovínka nebo labutě s amputovanou hlavou nebo... vlastně čehokoli.

Ale ptám se proč? Proč? Proboha PROČ??? Proč ten idiotský doprovodný text, proč ty dementní popisky? ("Kouzlu literatury podlehla i herečka XY" – jeden příklad za všechny, abych zde ilustrovala vytýkanou slaboduchost.)

Dodneška jsem si myslela, že nejhorším znásilněním knížek jsou duté svazky v knihovně, ve kterých je schovaná flaška... Ale to mi teď přijde jako docela roztomilá a nevinná záležitost, zvlášť když máte třeba v Ivanhoe nějakou dobrou whisky, ve Vojně a míru vodku, v Prechádzkach jarom a letom zas říznou borovičku, atkadále atakpodobně... (Stejnak si ale furt myslím, že je lepší mít knihu s listy než dutou a flašku někde v domácím baru a při čtení pak usrkávat, marná sláva!)

Tohle je ale... prostě... (nevidíte mě, kroutím hlavou...pořád...) No fakt, nemám slov.

Na sklonku loňského září, těsně před odjezdem zpátky do Gla, za mnou přijel na kratičkou návštěvu David (najdete nás na společné kostkované fotce tady). V době pořízení zmiňovaného fota student oborů čeština a historie na GU, momentálně postgraduant na jiné glasgowské uni, Strathclyde. Píše disertaci o Listopadu ′89 a jeho vedoucí je – jaké to překvapení – Mary Heimann. Potkala jsem se s oběma v červenci v Praze na letní škole; David mi prozradil, že je na stáži v Čechách a občasně aj na Slovensku už 3/4 roku ("Kdybys měla Facebook, tak to víš!") a že se samozřejmě chystá i do archivů v ČB a Třeboni. Čili nemohlo následovat nic jiného, než geniální nápad, že návštěvu archivů spojí s návštěvou mé osoby :)

Zhruba v době, kdy David na jih přijel, kulminovala téměř celá moje mizérie (téměř, protože absolutní vrchol přišel asi o měsíc či dva později; a to jsem si na podzim opravdu vážně myslela, že horší už to být nemůže). Celé dny jsem seděla doma a tupě zírala do zdi, nezvedala telefon, nechodila otevřít, když někdo zvonil... A pak, při jednom ploužení se bytem, mi padl zrak na lednici. Je posetá obrázky (pohlednicemi) z celého Skotska, největší podíl jich je z Gla, ale jsou tam aj všechny z mých výletů... A napadla mě spásná myšlenka: až vyřídím všechno, co je třeba, vrátím se tam. Stejnak mě v ČB (potažmo v ČR) už nic nedrží, stejnak mě tam cosi celou tu dobu, kdy jsem Gla opustila, volá nazpátek... Stejnak se odevšad vždycky po 9-10 letech stěhuju, takže – už by byl aj čas... A stala se zvláštní věc: utřela jsem slzy a začala se tím nápadem vážně zabývat. A čím déle jsem se jím zabývala, tím méně jsem tupě zírala do zdi a ignorovala pokusy ostatních mě kontaktovat. Vyburcoval mě z absolutní letargie, donutil mě přemýšlet, plánovat... Zkrátka mě vrátil zpátky mezi živé lidi :)

Když jsme o několik dní později seděli s Davidem v indické restauraci, vyprávěl mi o svém projektu (a já v té době věděla, že mi v řádu několika dní přijde dopis o vyloučení ze studia – jedna z věcí, která mě bude vždycky hodně mrzet), o zážitcích z českých a slovenských archivů a knihoven, o tom, jak na něj celý rok tady zapůsobil... A já na něj vybalila, že se odstěhuju do Skotska, zřejmě natrvalo. Byl nadšený; slíbil, že mi pomůže s bydlením aj s prací – mojí naivní představě, že bych tam klidně myla někde nádobí, se z plna hrdla vysmál a řekl, že by byl schopen domluvit mi práci v knihovně (což byl jen tak btw odjakživa můj dream job).

Uplynul jen měsíc a všechno bylo jinak... A podle současného vývoje situace se do Skotska nepodívám zřejmě následujících několik let. Mrzí mě to i nemrzí; mám Budějce ráda a nežije se mi tu špatně. Přesto je Gla mým vysněným domovem a doufala jsem, že se tam skutečně jednoho dne vrátím na delší dobu, než bylo těch 10 dní loni v červnu (ovšem díky i za ně, bylo to skvělé!). Teď to prostě nejde a nepůjde. Píšu o celém tom neuskutečněném snu vlastně jen proto, že touto dobou jsem tam měla přesídlovat, a opět na mě padla má stará známá skotská nostalgie :)

Následující music je od skvělé (jak taky jinak :)) glasgowské skupiny Mogwai. Song Yes! I Am A Long Way From Home jsem pochopitelně nevybrala náhodou, ale poslouchat se od nich dá cokoli – jen vyzkoušejte! Doporučuje 9 z 10 otorinolaryngologů :)

http://www.mogwai.co.uk/

Následující post se mi nepíše s lehkým srdcem – a ne, není to proto, že bych psaní po tak dlouhé odmlce odvykla. Je to proto, že v uplynulém půlroce (a něco) se mi svět a celý dosavadní život převrátil vzhůru nohama. Oprava – sama jsem si jej převrátila. A je to o to horší, že se to netýká jen mojí osoby, ublížila jsem mnoha dalším lidem, z nichž některé moc miluju a záleží mi na nich...

Pardonnez mon impolitesse...

Ale byl to pěkně zkurvenej rok (nebo půlrok, nebo třičtvrtěrok; nač to vlastně počítat?). Nechcu a nebudu zabředávat do podrobností, to snad všichni příčetní pochopí. A proto bych chtěla poprosit i ty, kdož jsou se situací obeznámeni a chtěli by zanechat nějaký komentář, aby se vyhnuli detailům – děkuji. A ty, kdož se situací obeznámeni nejsou a chtěli by vědět, o co jde, pro změnu prosím – neptejte se. Můžu vám to někdy povyprávět osobně, ale psát to sem... nemůžu. Ne že bych si chtěla či potřebovala (?) udržet (?) virtuální aureolu dokonalosti samé – jen su přesvědčená o tom, že bych to celé popsala příliš jednostranně a ve snaze mít to co nejrychleji za sebou zřejmě i značně povrchně. Lidé, kteří vždy vidí věci jednoznačně, si už beztak udělali obrázek sami.

To, co se v předešlých měsících dělo, se se mnou ještě pár příštích měsíců potáhne. Možná aj pár let. Možná celý život, nevím.

Každopádně jsem tenhle titulek nezvolila v nějakém lucidním záchvatu optimismu – právě naopak, je tam proto, aby se mi pokaždé vysmál – za to, jaká su.

Dnes odpoledne jsme spolu vyrazily na koncert v St Mary′s Cathedral, kterou máme cca 20 kroků od domova. Bylo to super! Akustika doslova boží :) smyčcové kvarteto válelo tak, že se mi chvílemi tajil dech... Pak jsme se šly najíst do čínského bistra, kde jsem dostala štěstíčko s následujícím textem: You will enjoy true in whatever you do. No uvidíme

Po jídle Míša vyrazila domů pracovat a já do kostela. Celý předloňský půlrok jsem si říkala, že někam zajdu na mši, a pořád bylo dost času a najednou jsem seděla v letadle směr kontinent... Tak tedy dnes. Kdyby se někdy někdo z vás ocitl v Gla a chtěl jít na mši, vřele doporučuju právě tenhle kostel. Ještě 5 minut před začátkem poloprázdný, za chvilku už narvaný k prasknutí... Skvělý hudební doprovod... A kázání začalo slovy: "Dovedete si svůj život představit bez hudby?" Noo... jasně, že ne!

Po mši mi někdo poklepal na rameno. Otočila jsem se a smály se na mě ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla. Daly jsme se s Agnes (jak jsem se později dozvěděla) do řeči a když odešla za svým synkem, který měl dnes kostelní premiéru na cello, poklepal mi na druhé rameno jiný prst. Maggie, klavíristka a moc milá slečna. Vůbec mě překvapilo, jak byli všichni účastníci mše ohromně muzikální, zpívali tak krásně, že jsem se skoro styděla pět s nimi... Pozvali mě na čaj, vyptávali se na českou literaturu – a dělali, že je to opravdu zajímá

Cestou dom jsem zmokla a trošičku zabloudila... Ale to už ke Gla patří :)

Trápí mě už cca polovinu života jedna věc: že někteří lidé se z mého života vytratí příliš náhle, někdy taky třeba vyšumí jako tabletka s vitaminem C, někdy zase odtečou jako voda v řece, někdy uteču já :) některé z těch zajímavých lidí, které bych chtěla poznat víc, už nepoznám nikdy, mnohé už asi ani nemám šanci potkat.

(náhoda 1 : /???^???/)

Přemýšlím, zda mě to "nutí" si teď užívat co to jde těch, kdo mě momentálně obklopují, než mi taky někam zmizí... Odpověď neznám. Dala jsem si však jedno malé předsevzetí: půjdu za jedním z těch, kdo už není, a omluvím se mu.

Tedy, nerozhodla se ta překrásná budova, samozřejmě, rozhodl její management... Psal o tom Honza Čulík na Britských listech včera – odkaz na článek zde. Pokud jste (stejně jako já) přesvědčeni o důležitosti cizích jazyků a myslíte si, že vedení univerzity v tomto případě dělá obrovskou chybu (přílišná orientace na zisk vám holt někdy zúží vidění až příliš), můžete

podepsat internetovou petici zde

případně, jste-li na FB, podpořit tuto stránku: http://www.facebook.com/pages/Modern-Languages-and-Cultures-at-University-of-Glasgow-under-threat/179538408755444

Vše se má rozhodnout v polovině příštího týdne, takže pokud máte čas a chuť moderní jazyky na GU podpořit alespoň po síti, neotálejte prosím příliš dlouho.

Děkuji.

Fatboy Slim: Don't Let The Man Get You Down

AND THE SIGN SAID "LONG-HAIRED, FREAKY PEOPLE NEED NOT APPLY."

Jeden z komentářů pod tímto videem na youtube.com (volný překlad):

Jezdíte japonským autem. Pijete ruskou vodku. Jíte italskou pizzu a turecký kebab. Vaše demokracie je původem z Řecka. Káva brazilská. Filmy americké. Čaj ze Srí Lanky. Tričko z Indie. Nafta ze Saúdské Arábie. Elektronika z Číny. Používáte arabské číslice a latinku. A stěžujete si, že váš soused je imigrant? Vzpamatujte se!

Dnes je tomu přesně měsíc, co si od nás nějaká dobrá duše za pět prstů zakoupila foťák. Jednostrannou výhodnost takového obchodu pociťuju při každé návštěvě knihovny, když se do kopírky sypou další a další drobné. (Čímžto ještě jednou děkuji Hatě a Zdendovi – jejich foťák mě v Klementinu uchránil před bankrotem.)
Náš foťák fotil krásně, takže doufám, že novému majiteli dělá též jen radost a že mu od samého cvakání spouště postupně uhnijí a upadnou všechny prsty, včetně těch na nohou. A pokud ho těsně po přebrání střelil někam dál, vzkazuju mu totéž co Danovi: Idiote, přišel jsi o skvělý foťák.
(Jen pro pořádek: Vlastnímu manželovi samozřejmě nenadávám, jen zloději.)
Vybrala jsem z kvanta fotek, kterými nás foťák oblažil, na rozloučenou několik zdařilých (si myslím aspoň). Není mezi nimi žádná posloupnost, časová ani místní, ostatně chaos je pro složku FOTKY typický. Prý není na světě nic nudnějšího, než když vám někdo ukazuje svoje fotky z dovolené – takže jich nebude moc. Taková malá rozlučka...

×

Kočka a velká myš

Rusava

U vody

Z výletu s Jiřinkou

red:beat

Jihočeský podzimek

 
Židova strouha

Akutní stav :)

 
Srnka z pralesa

Tentokrát ani irské, ani skotské ovečky, ale slovenské

Na návštěvu k sousedovi

Skvrna na zdi :)

Pražské rybičky

Letos poprvé na houbách (úlovek po 10 minutách v lese :))

Bodlák zblízka

Vzdušné plachtění na Lipně

Danův nejlepší úlovek

Voňavá vzpomínka na Vánoce

Krásná červená kára

Zima na Kvildě

Beskydská zima

"Mezi mé záliby patří: ohýbání nábytku, ohýbání žen..."

 
A vzpomínka na Glasgow...

Na tenhle srpen nebudu vzpomínat ráda. Tak na něj raději ani nevzpomínám... Nemoci, okradení, těžká rána (plurál neutra), nejlepší kamarád na dně po rozchodu (vlastně DVOU rozchodech) – hodiny a hodiny strávené nasloucháním všech těch neuvěřitelných zážitků, co se stane, když vás nechá holka kvůli jinému, ten jiný ji pak po pár dnech nechá, ona se k vám vrátí, za týden si najde jiného jiného a znova vás nechá, sice se jakože odstěhuje z bytu, ale nevrátí vám klíče, takže si tam dál vesele bydlí, ale už bez placení nájmu, pořádá párty a všem kamarádům tvrdí, že JE tam nechcete, protože VY jste sociopat. Nikdy jsem Hanyzsovi neřekla natvrdo, co si o Verči myslím – až když se s ním rozešla. Dan ale můj názor na ni znal celou dobu, vlastně od první chvíle, kdy mě s ní Hanyzs seznámil: "Je hrozně falešná," to byl můj první, druhý, padesátý, tisící dojem z ní. "Ukázalo se, že jsi měla jako jediná z nás pravdu," pravil Dan v srpnu. Jo, měla – ale žádnou radost z toho nemám. Protože jeden z mých nejbližších hrozně trpěl. "Neboj, to přebolí!" utěšovala jsem ho a on se opíjel, aby utlumil bolest, aby zapomněl, aby zničil mozkové buňky, v nichž měl uložené vzpomínky... Celý srpen řádil jako pominutý, ale už je to naštěstí za ním. Teď, když mi vypráví, jak si ho Verča smazala z facebooku, se už všem těmhle prázdným gestům naštěstí směje. A s mrazením v zádech se smějeme tomu, o čem jsem tu už psala – jak snadno se velká láska může změnit ve velkou (a ještě větší) nenávist...

Srpen ale nebyl jen takhle tragický – mamka s námi oslavila své jubileum (no řekněte, tipovali byste jí třicet?! :)). my oslavili druhé výročí sezdání, kočky si užívaly v S. čerstvého vzduchu, travičky a rvaček s jinými kočkami (Pankáč = postrach širokého okolí), absolvovala jsem přijímačky (ano, zase do prváku) a můj seznam četby pána naprosto uchvátil (mé reakci "mám na to už přeci věk" se komise jen zasmála – asi holt vypadám mladě :)) a napsala první stránku disertace – ostatních několik (málo) následovalo první zářijový týden (včera jsem svůj supersračkoidní výplod odevzdala Školiteli a zítra si jdu pro rozsudek).

Dny pořád plynou zvláštním tempem, jehož rytmus se mi stále nedaří uchopit a vstřebat...  Hromádky knih všude po bytě se porůznu přeskupují, z jídelního stolu (je rozkládací a rozložený je úžasně velký) jsem si udělala superpracovnu, bolí mě oči, křečové žíly... Ale k doktorovi se mi nechce, to nemocniční kolečko z přelomu prázdnin mě zase na pár let zázračně vyléčilo ze všech neduhů (resp. z ochoty se jimi zabývat).

Září je měsícem velkých nadějí – jestli třeba aspoň odstavec z toho, co jsem napsala, bude použitelný, jestli zase neprošvihnu zápis jako loni (ještě že naše studijní referentka je tak tolerantní :)), jaké nové mladé, chytré a úžasné spolužáky budu mít  (na přijímačkách jsem se mezi uchazeči cítila přijemně), jaká bude hned na začátku ak. roku Hilského přednáška (toho pána prostě žeru!), ale hlavně – jak dopadnou Bořetice, pokus č. 2. Celý srpen mě tím všichni spolužáci (hlavně Zdenda) strašili: "Musíš zlomit to loňské prokletí!" Snad se tedy aspoň dostanu ke slovu :)

Taky musím z přednášejících vymámit zbývající dva příspěvky z tohoto cyklu, abych se mohla pustit do editace sborníku. Když vám někdo neodpovídá na mail, po jak dlouhé době je slušné (resp. není úplně neslušné) připomenout se znovu? (A když jde o akademiky?)

A bylo by super, kdyby se mi podařilo sehnat nějakého (výtvarné umění 1. poloviny 20. století milujícího) mecenáše, který by zacvakal reedici jednoho sborníku z konce 60. let, který skončil ve stoupě – ale jeden výtisk se podařilo zachránit. Nevíte o někom?

Na Rádiu Beat před několika momenty skončila Rocková zpovědnice, dnes se dvěma protagonisty skupiny Navostro z Polabí. Beatovou vlnu jsem bohužel naladila až někdy v polovině jejich povídání a hraní – zrovna v momentě, kdy z éteru zněla rocková klasika a s ní dudy. Tak jsem si pomyslela, že by na Beatu hráli Red Hot Chilli Pipers? (Odkaz vizte v Odkazech :)) No, nehráli – byli to jejich čeští kolegové. A ti říkali, že v sobotu (asi? při poslechu jsem si tak trochu četla, takže jsem ne vždy úplně vnímala :)) hrají někde poblíž ČéBé. Docela mě navnadili, do S. se mi po minulém pátku moc nechce... Uvidíme...

Za chvilku na Beatu přehrají kompletní album Visáčů, tak jdu zase špiclovat uši... Dnes se mi vážně strefili do nálady :)

Na severovýchodním cípu Aberdeenshiru leží přístavní městečko Fraseburgh. Čítá jen něco kolem dvanácti tisíc obyvatel; mezi slavné rodáky patří například umělec Steve Fairnie, mj. frontman slavné kapely Writz. V nedávné době Fraseburgh proslavil zejména místní pivovar BrewDog. Jestli si myslíte, že Čechy nemůže nikdo ohledně piva naučit nic nového, čtěte...

Pivovar na svých webových stránkách (odkaz vizte výše) hlásá motto "Beer was never meant to be bland, tasteless and apathetic." Neboli zhruba "Pivo nikdy nemělo být mdlé, bez chuti a apatické." Nevím přesně, co si představit pod přívlastkem "apatické pivo" (apatie alias netečnost či otupělost bývá většinou přisuzována člověku – že by tím tedy mysleli stav člověka po vypití piva?), nicméně pokud se svého hesla drží, je to víc než chvályhodné. (Vybavují se mi přezdívky různých českých piv, například Gambrihnus nebo Starobahno.) Dále na webu píší, že používají čerstvé ingredience (kdo by taky přiznal opak, že ano?), že jsou unikátní, že stojí mimo komerci a hlavní proud ("hlavní proud piva", pro některé jistě lákavá představa, nehledě na kvalitu :)) a označují se za "neohroženého Davida v beznadějném oceánu nemastných-neslaných Goliášů". Jako reklama pivovaru to jistě stačí :) Čím tedy BrewDog rozvířil pivní pěnu ve světě (a proč mají někteří při zmínce o něm pěnu u huby)?

Důvodem je nejsilnější – a také nejdražší – pivo na světě s názvem The End of History – celých 55 % alkoholu ponouká k otázce, zda tahle "pivkořalka" (pivovica?) chutná spíš jako pivo nebo jako destilát. Tedy, pivko k uhašení žízně to jistě nebude. Ani se tak úplně nehodí k soutěžím typu "kdo rychleji exne pivo". Problém ovšem netkví v obsahu alkoholu či ceně lahve (£500, tj. nějakých 15 tisíc Kč), nýbrž v jejích obalech. Pivovar vyrobil (zatím?) tucet lahví, po kterých se jen zaprášilo. A konečně se tím dostávám k meritu věci – lahve s pivem jsou totiž vsazeny do těl mrtvých hlodavců (konkrétně hranostajů, veverek a zajíců), resp. mrtvolky jsou lahvemi "vycpány". Některá zvířátka dostala taky oblečky (smoking a samozřejmě kilt). Z lahví se tak stávají bizarní sběratelské kousky a ochránci zvířat pochopitelně protestují: "Je to perverzní a hloupý marketingový tah," nechali se mj. slyšet.

Článek na BBC News

The End of History na blogu pivovaru BrewDog (článek, fotky, videa a výživná diskuse – již uzavřená)

A mně to nedá a otevírám Kainarovy Nové mythy, báseň Vycpavač...

Nedělní líné odpoledne... Dan skrze klávesnici sype do počítače data z odlovů, jichž se v rámci letošní Letní rybářské školy účastnil i neúčastnil (neptejte se mě, jak ten chaos funguje :)) Kočky, znaveny dopoledním spánkem, opět spí, aby nabraly dost sil na hlavní spánek dne. (Kdy se velice důmyslným způsobem rozprostřou na naší peřině – tak, aby černá ležela někde v oblasti mých dolních končetin a bílá přitisknutá k horní polovině těla. Přesně tak, aby mi zpod přikrývky čouhaly nohy a zadek. Protože jinak mají peřiny málo. A ne, nemám sílu je shodit z postele – maximem bylo odnaučit je spát na mně, protože to opravdu nesmělo dojít k žádnému otočení či překulení se... A rozhýbat ráno takhle ztuhlá záda rovná se vyřešení kvadratury kruhu.)

Neuměla jsem se dnes nějak zabavit. Nedělní pohádku (tentokrát z antického Říma!) jsme pro opožděný oběd nestihli, u formulí bych v tomhle počasí jistojistě usnula, uklízet se mi nechce, tahle knížka je zoufale, zoufale nudnáááá (ale přečíst ji prostě musím, marná sláva). Odložit povinnou četbu na jindy mi zabralo sotva vteřinu a ignorujíc velehoru špinavého nádobí, potloukala jsem se kolem knihovničky s poezií. Nedokážu si nikdy vybrat, vrtím nad sebou v duchu hlavou. Ale pak... Něco jako magnet mě přitáhlo k výboru, který jsem si za necelou padesátikorunu před pěti lety odnesla z antikvariátu v Brně. (Zvláštní, u knih si pamatuju více méně přesně, kde, kdy a za kolik jsem je pořídila; kdybyste se však pídili po tom, odkud /nedejbože za kolik!/ mám nějaký kus oblečení, odpovědí bude nechápavé: "No přece z obchodu/ze sekáče, ne?")

O autorovi znám jen základní informace, pídila jsem se tedy po rozšířených... (Poznámka: mezi základní info jistě patří též data narození a úmrtí; pamatovat si přesné letopočty je však nad mé schopnosti, žel – proto jsem ani nešla studovat historii, ačkoli mě vždy bavila a svým způsobem i fascinovala). A koukám jako blázen – dnes je to přesně 30 let od jeho smrti. Taková náhoda, že jsem sáhla zrovna po jeho textech... Překlad mi sice podivně drhnul (mea culpa, že jsem vzdala ruštinu příliš brzy), přesto mi toho básně hodně daly. Ne jen jedno příjemně strávené odpoledne – ačkoli ani to není k zahození :)

Jedna porozchodová...

O záři svící se mnou noc se dělí,
tvůj obraz něžně orámuje dým.
Neříkejte, že čas je lékař skvělý,
že všechno zmizí spolu s ním!

Mé dny teď budou plné tichých přání,
vždyť odplulo vše, čím jsem mohl žít.
A ona o tom nemá ani zdání,
že vzala s sebou veškerý můj cit.

Mé srdce se teď stalo prázdnou pouští
a nenajdete k němu žádný klíč.
Jen troska z písní – ta mne neopouští,
to ostatní si ona veze pryč.

Vlastní cíl znám – však cesta k němu schází.
Kdo do srdce mi nehtem zaryje,
najde jen zbytky slov a prázdných frází -
ostatní pluje k břehům Francie.

O záři svící se mnou noc se dělí,
tvůj obraz něžně orámuje dým.
Neříkejte, že čas je lékař skvělý!
Spíš zmrzačí, spíš zláme nežli zcelí -
a potom všechno zmizí spolu s ním.

Vladimir Vysockij. Lidové nakladatelství, Praha 1988, s. 46. Přeložila Jana Moravcová.

Tentokrát k tanci & poslechu hrají Camo & Krooked, mladí a fešní rakouští DJs a producenti, svou skladbu Time Is Ticking Away. Ta mě už nějaký čas roztancovává při vaření (a vzhledem k tomu, že teprve před pár týdny ustaly bolesti, paření při vaření teď už konečně zase za něco stojí :))

Ne všichni holdují elektronické hudbě, někomu se d'n'b třeba nelíbí. Tihle dva jsou ale vážně dobří, což by vám jistě mezi jinými potvrdila aj Haťa – jejich vystoupení na letošním třebíčském Zámostí si užívala tak, že se jí vůbec nechtělo domů :)

Když jsem před týdnem platila první fakturu za elektřinu v S., neobešlo se to bez brblání, jak je hrozně nefér platit za něco, čeho se nám nedostává. Od včerejška už je všechno jinak, bohudíky! :)

Po dlouhé – ze subjektivního pohledu nekonečně dlouhé – době a složitém shánění & nahánění se k nám konečně dostavil elektrikář. Vybalil miniaturní bílou krabičku a nářadí a jal se zapojovat. Bojovala jsem v té chvíli (a skoro celé dopoledne) s nebývalou úrodou kopřiv a šneků, takže nebyl čas zvědavě okukovat, jak a čím co provádí. Připojila jsem se k němu a Danovi až v momentě, kdy šli prubovat zásuvky a vypínače. "Tady to jde," hlásil nám elektrikář, poté co se v jedné ze zásuvek rozsvítil jeho přístroj. "Tady taky a tady taky," obcházel s obdobným úspěchem všechny zásuvky, které jsme objevili. Vypadalo to opravdu nadějně. Pak rozsvítil v chodbě... A nic. Snažili se zjistit, kde se stala chyba. (Do těchto debat se nikdy moc nevměšuju, anžto jakémukoli řemeslu rozumím míň než ta koza petrželi.) Přišli na to celkem rychle – vypínač v chodbě nepatří světlu v chodbě, ale na verandě :) A takových nelogičností je tu spousta, nás už nic nerozhodí :)

Když se rozsvítila první žárovka a bliklo světlo, neubránila jsem se výbuchu upřímné radosti. Elektrikář se jen udiveně ohlížel – a ani se mu nedivím, když je elektřina jeho denní chleba. Nadšeně jsem mu vyprávěla, jak máme dneska druhé Vánoce, protože ta svítící žárovka mi připomíná rozsvícený stromeček. Musel si myslet, že jsem asi pěkně padlá na hlavu :) Nevysloveno zůstalo, že byl překřtěn na Lucifera, to už by mi zřejmě neprošlo...

Zde se jeví ještě více naléhavým slogan Slovník latiny do každé rodiny!

Někdy stačí ale i ta elektřina :) Znamená to sice konec prohlášením typu "Musíme být doma do jedenácti!" (v 11 večer totiž zhasínají pouliční lampy), konec tápání typu "Kde jsou sirky? Auu, co tady dělá to křeslo?!" (protože dorazit domů před 11 se nám podařilo jen výjimečně), konec marného sfoukávání svíčky z líné polohy vleže... Ale používat svíčky "jen tak", když se nám nechce nechat se oslepovat žárovkou, určitě nepřestaneme. Máme jich tak jako tak netenčící se zásoby :) Ovšem aj kdyby to tak nebylo, obávám se, že možnost uvařit si kafe nebo čaj (nebo ohřát jídlo), aniž by člověk musel jít přes náves a škemrat o ně, celkem jednoznačně veškerou plápolající voskovou a knotovou romantiku převálcuje. Holt nezapřu, že su městská holka. Elektrifikovaná!

Tak praví Encyklopedie antiky na závěrečných šedavých stránkách, zvaných "Sentence a termíny". Tuhle formulku jsem měla vždy v oblibě a používala ji, když se mi za celý dlouhý den nepodařilo otevřít knížku a začíst se. Knihomolem jsem byla, kam má mladá :) paměť sahá. Nejprve zprostředkovaně, skrze rodiče a prarodiče, kteří nám (= ségře a mně) četli ozlomvaz. Spoustu knížek jsem znala nazpaměť a dokonce přesně věděla, kterou větou končí stránka a mám tedy obrátit list. Některé příbuzné toto cirkusácké číslo uvádělo v úžas a zřejmě si mysleli, že jsem malé prodigy (byly mi tehdy tak 3-4 roky). Pak se naučila číst ségra, s jejím nástupem do 2. třídy přešel sourozeneckým dědictvím do mého skromného majetku její slabikář a "tak nějak" jsem se z jedné třetiny zgramotnila. (Gramotnost = schopnost číst, psát a počítat.) Vymetala jsem knihovny a četla vše, co mi přišlo pod ruku. Když se nás učitelky na ZŠ ptaly, co čteme, vždycky se podivovaly mému výběru. "Nemáš z toho noční můry?" ptala se mě naše třídní, když mě při hodině načapala s tou nejklasičtější ruskou klasikou 19. století pod lavicí. Na gymplu jsem měla úžasnou, prostě úžasnou češtinářku; myslím, že jsem do ní byla dokonce platonicky zamilovaná – bez sexuálního podtextu, prostě jsem milovala její sečtělost, přehled, schopnost interpretovat texty... Když jsme zjistily, že jsme obě orientovány stejným knihomolím směrem, chodila jsem si k ní vždycky v pátek odpoledne půjčovat na víkend knížky. Právě od ní jsem získala spoustu tipů na skvělé autory a knihy, ke kterým se dodneška ráda vracím. Stejně kvalitní čtenářské zázemí jsem měla i doma – náš obývák byl doslova přecpán knihami, na které se ovšem jen tak neprášilo, rodiče je opravdu četli. Když mi jeden známý vyprávěl, jak jeho první manželka kupovala "metr knih", aby zaplácla volné místo na poličce – a bylo jí srdečně fuk, co to je za texty, zajímal ji jen přebal, který měl barevně ladit se sbírkou broušeného skla – nedokázala jsem si představit, že někdo takový může reálně existovat. Dalším životním překvapením pro mě byla návštěva u příbuzných mého tehdejšího přítele – v celém domě byste nenašli jedinou knihu, obýváková stěna byla přecpána různými porcelánovými jeleny ve skoku a v říji a podobně. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct a opravdu jsem do té doby nic takového neviděla – obývací pokoje všech lidí, které jsem znala a kteří mě pozvali k sobě domů, v sobě vždy nějakou knihovničku obsahovaly. Někdy úplně maličkou, někdy schovanou za gaučem, někdy za dveřmi, někdy to možná byl jen onen "metr knih", ale vždy byly přítomny. "Nepotřebuju číst, žiju svůj vlastní život," pověděla mi tehdy jeho příbuzná. Svůj život žila vtlačená do velkého křesla s žíhaným potahem, oči nepřítomně vpity do obří teleobrazovky. Románové hrdiny prostě jen vyměnila za ty seriálové. Obdobně nad absencí knihovních poliček vrtím hlavou vždy, když otevřu stránky nějakého serveru o bydlení a prohlížím si fotky módních interiérů. Možná ty knihy schovávají pod podlahou, napadá mě vždycky – protože obejít se bez knihy podle mě v životě nelze. Tedy ano, určitě to lze; to jen já si ve své omezenosti nedokážu takový život představit...

V bytě, kde s Danem a kočkami bydlíme, není mnoho nábytku. Dvě postele, dva noční stolky, rovněž dva psací stoly, skříň a prádelník. Koberec, jídelní stůl, příborník, gauč, křeslo a spousta židlí. Záchody (jeden náš a dva kočičí), umyvadlo, vana, pračka. Když jsme se sem před třemi lety přistěhovali, nacházela se tu jedna knihovna. V mžiku byla naplněna, záhy přeplněna a když z ní knihy vypadávaly ven, koupili jsme další. Situace se brzy opakovala, a tak jsme přikoupili třetí knihovnu. Velkou, s hlubokými policemi. Už je opět dosti zaplněná, ale další kupovat nebudeme – na velkou knihovnu už podél zdí není místo. Poslední dobou už taky neobcházím antikvariáty a knihkupectví zdaleka tak často, jako dřív; náš napnutý rozpočet mi tuhle zálibu značně přiškrtil. Ještě, že existují veřejné knihovny – a zrovna ta naše je vybavená celkem dobře, aj když jim spousta tisků "uplavala" před 8 lety po rozběsněné Malši.

Nepsala jsem na blog mnoho týdnů. Bojovala jsem s ukrutnými bolestmi zad, které mě trápí už víc jak rok (suvenýr ze Skotska, který však nepotěší), a obvoďák mě odmítal poslat na vyšetření ("Jste v produktivním věku a ozáření RTG by vašim reprodukčním orgánům neprospělo," poučoval mě. Já vím – četla jsem Solženicynovu Rakovinu :)) Vyhrabala jsem číslo na masérku, které mi kdysi dala bývalá kolegyně, zavolala, objednala se, paní mě hodinu trýznila... Ale výsledek se dostavil a konečně mě už nebolí sedět, stát, ležet, vstávat, chodit, plavat, cvičit 5 Tibeťanů... Dokonce jsem si předminulý týden s klukama zahrála fotbal a minulý týden si několikrát odbyla i koupačku v rybníce. Konaly se tu Slavnosti piva, letos bez toalet (ale to bych jim křivdila, jedny přístupné byly – ovšem komu se nechtělo stát kilometrovou frontu, ulevoval si, kde mohl). Naštěstí jsem na Slavnostech pobyla jen 2 piva, takže hledání temného zákoutí jsem byla ušetřena :) Vzhledem k tomu, jak často se z různých křovíček vynořovali šťastní jednotlivci s úlevným výrazem v obličeji, usuzuji, že veškeré křoviny v areálu Výstaviště jsou teď asi notně zdechlé.

Taky skončil semestr, rozdala jsem zápočty a teď na chodbách potkávám nastrojené a nervózní studenty. S těmi, které jsem učila, se vždycky zastavíme na pár slov, povzbuzuju je, přeju hodně štěstí...  Toto pondělí u jedné velké zkoušky (aka SZZ neboli státnice) uspěl i Dan – a přestože to s učením teda opravdu nepřeháněl (v záchvatu vzteku jsem mu dokonce vyrvala ze šňůr počítač, když celý den pařil nějakou pitomou hru, kde se zabíjejí červíci), dostal za 1. Zato mně se moc nedaří – napsala jsem několik stránek disertačky a po pár dnech si je znovu přečetla, než je odevzdám Školiteli – a bylo to blbé, ach bože, tak blbé! Slaboduché, naprosto bez myšlenky, neoriginální, psané škrobeným jazykem poloidiota... Frustrována ubohostí svého výplodu jsem jej vytiskla, smazala z počítače – a jediný dochovaný exemplář proškrtala, popsala poznámkami, opatřila mnoha výkřičníky u těch nejstupidnějších formulací a teď se druhým dnem sama za sebe stydím – tiše a vztekle. Zítra opět vtrhnu do knihovny jako bůžek sebepomsty a ať mi třeba zadek zkamení, ale už opravdu musím. Tak mi držte palce :)

Bridges of Gla (3)

Susan Philipsz – narozena v Glasgow, studia v Dundee a Belfastu, nyní Berlíňanka (pořád se o ní ale píše jako o skotské umělkyni). Zpívá na místech všedních i nevšedních – na autobusových zastávkách, v obchoďácích (rozhlasem, který vám obvykle hlásí, o kolik byla slevněna rajčata :)) a v rámci letošního festivalu Glasgow International také pod mosty.

Před deseti dny mi ve vzkazovníku přistál anonym. Obvykle se jimi nezabývám, ani tenhle nebyl ničím zvláštní – primitivní, plný předsudků, zloby a nenávisti, zaprděný, xenofobní... Přesto (kdoví proč?) cítím protřebu se k němu vyjádřit. A protože není koho žádat o dovolení se zveřejněním vzkazu, nežádala jsem :)

"prosimte jak se ti muze glasgow libit? spinavy mesto, tupy lidi, ktery neumej ani poradne spelovat, neds apod.. fakt nechapu:)"

Vezměme to tedy lehce modifikovanou deduktivní metodou, tj. od obecného k jednotlivému: Jak se může komukoli kdekoli líbit? Jak to, že Cheorchia na severu Čech smutní po Praze, vždyť je to turistický skanzen, kde vidíte na tvářích lidí permanentní přednasranost, ale úsměv aby člověk pohledal? A co třeba to zběsilé tempo chůze? Bezdomovci a smažky v Sherwoodu? A přece Prahu zbožňuje, jako mraky dalších lidí... Jak můžou mí rodiče (hlavně tata teda :)) milovat Rusavu? Vždyť je to děsná díra, všude jen lesy, louky, veverky a srnky... A přece – nebo právě proto? – na ni nedají dopustit... Jak se propána může Manželce stýskat po Dakaru? Jak může Marek vůbec přežít v NY a ještě tvrdit, že to je nejlepší místo na světě? (A není ani zdaleka jediný!) Bosorka prožila několik let v Oxfordu a "i když jsou místní trošku nafoukaní," troufám si za ni říct (kdyžtak mě oprav :)), že by za nic na světě neměnila. Dan by Budwajz opouštěl jen s těžkým srdcem, ale proč vlastně? Vždyť je to taková pseudometropole jihu Čech, odevšad vidíte Temelín... Veronika se zabydlela v Brisbane a vzkazuje "není nic lepšího", Haťa zase touží po Římu, což se může z jistého úhlu pohledu opět jevit jako čiré bláznovství... A právě o onen úhel pohledu jde. Nikdy jsem netvrdila, že Gla je naklizené, malebné městečko, nikdy jsem ho tak ani neprezentovala. Na ulicích se brodíte v odpadcích, protože kde jim co upadne od ruky, tam to nechají ležet – a protože v Gla docela fouká, tak následně i povlávat...
Glaswegians rozhodně nejsou žádným výkvětem skoťácké inteligence, ale když se na to podíváme realisticky – dá se to vůbec říct o kterémkoli městě na světě? Že by třeba Pařížané, Brňáci nebo Kapští byli natolik homogenní skupinou, že bychom o nich s klidným svědomím mohli tvrdit, že jsou všichni do jednoho chytří – hloupí – šik – tlustí – tencí – hajzlové – úžasňákovi? To sotva... Co se jejich mluvy týče, psala jsem tu o ní mnohokrát. Jasně, že netrénované uši jsou dosti confused, ale kde ne? Když se vás Ostravak zeptá "Kaj meškaš?", co odpovíte? Když se vás Budějčák zeptá "Dáš si pikador?", dáte si? Dialektologii (českou a moravskou) jsem studovala dlouho a upřímně, ze všech lingvistických disciplín mě vždycky zajímala nejvíc. Vždyť je to přece fantazie, kolika způsoby lze pojmenovat jednu a tutéž skutečnost! Že by obyvatelé Gla nedokázali hláskovat, s tím jsem se pravda nesetkala... Možná – a souvisí to i s neďáky – je to tím, že jsem bydlela ve West Endu. Je mi jasné, že kdyby to byl Ibrox, Govan, East End nebo Maryhill, mé zkušenosti a zážitky by byly úplně jiné... Vydávala jsem se tam na krátké výlety a samozřejmě jsem občas cítila strach (spíše neopodstatněný, protože mi tam reálně nikdy nic nehrozilo), ale ten cítím čas od času kdekoli, Gla není žádnou zvláštní výjimkou...

Zmíněný anonym mě přiměl k úvaze, proč vlastně lidé cestují a proč se jim na navštívených místech někdy i líbí... (Proč se mi třeba líbilo v Rize, když je plná pochcaných průjezdů?) Jednu z možných odpovědí vidím v jinakosti. Je to jiné, exotické, nepochopitelné... Bohudíky za to, že svět je Babylon! Kdyby napříč zeměkoulí vládla uniformita, sotva by to bylo lepší – spíš úplně, ale úplně naopak! Toť můj názor.
Různorodost je typická i pro Gla. Lesk a bída v tartanové edici, jak jsem psala při svém loučení s městem. Na Gla i jeho obyvatelích si nejvíce cením toho, že tuhle maximální disparátnost neskrývají; naopak. Není to tu žádná idylka – to je fér (a pokud jsem se někdy potkala s falší a podvody, tak z 90 % ze strany cizinců).

Místní jsou jistě na nadávky, jak je Gla příšerné, zvyklí. Ovšem řekla bych, že jim je to úplně egal. Vědí, proč Gla milovat...

Garscadden, Glasgow

Minulý týden položila jsem svým čtenářům záludnou otázku: U kterého povolání je podle vás největší riziko sebevraždy? Knížku, která díky solidní znalosti odborné suicidiální literatury zná odpověď, jsem ale ještě pořád nedočetla :( Zbývá poslední kapitola, jenže se mi do ní nechce a nechce, protože kapitola předchozí (Příběh díla – analyzovaná tvorba) byla velkým zklamáním – jako by z oka vypadla čtenářskému deníku žáčka třetí třídy. (Ano, respektuji připomínku, že třeťáček by sotva psal o Virginii Woolf, Sylvii Plath či Sarah Kane; jde čistě o formu.)

Jaká je tedy odpověď?

"Obecně lze říci, že spisovatelé a básníci páchají sebevraždu častěji než zbytek populace. Jamisonová (1993) uvádí pětkrát vyšší výskyt suicidia mezi básníky oproti běžné populaci. Ludwig (1995) dospěl k podobnému závěru – zkoumal 1000 tvořivých jedinců, jejichž biografie byly vydány mezi lety 1960 a 1990, a zjistil, že nejčastěji se o sebevraždu pokoušeli básníci (26 % básníků). (...) Stack (1997) zkoumal sebevražednost mezi americkými umělci a jeho výsledky jsou analogické – umělci jsou vystaveni třikrát většímu riziku suicidia než lidé v běžné populaci." (s. 26)

Další výzkumy, jejichž výsledky autoři dále citují (Preti, Miotto, Biasi, Kaufman, Schneider ad.) tezi o nejrizikovějším povolání vesměs potvrdily: "Z uvedených výzkumů je zřejmé, že za rizikovou skupinu vzhledem k duševním onemocněním a sebevraždě nelze považovat všechny umělce – mezi jednotlivými uměleckými profesemi totiž v tomto ohledu existují významné rozdíly. (...) Výsledky řady výzkumů shodně naznačují, že básníci jsou ze všech uměleckých profesí nejrizikovější skupinou jak vzhledem k riziku sebevraždy, tak vzhledem k potenciálními rozvoji duševních poruch." (s. 27)

Básníci – muži jsou na tom pořád ale o chlup lépe než jejich kolegyně: "James Kaufman (2001) zjistil, že ženy básnířky trpí duševními poruchami nejčastěji ze všech uměleckých profesí, a to bez ohledu na výskyt sebevražd. Nález považoval za tak závažný, že jej nazval Efektem Sylvie Plathové a o šest let později změnil na Efekt Anne Sextonové." (s. 31) Přejmenování tohoto zvláštního efektu vyšlo z interpretace narativity v díle obou autorek; obě básnířky také (mimochodem) ukončily život vlastní rukou (Plath položila hlavu do plynové trouby, Sexton se otrávila výfukovými plyny z auta).

Autoři se dále zabývají procesem regrese, resp. konceptem regrese ve službě ega (regression in the service of the ego), který poprvé spatřil světlo světa ve stati Ernsta Krise Psychologie karikatury (1936), a jeho kritikou u jiných autorů. "V procesu tvorby je nutné ve fázi inspirace umožnit egu ustoupit do pozadí a dovolit mu regresivní sestup. Následně je však potřeba funkce ega aktivovat, aby bylo možné materiál zpřístupněný regresí přepracovat do konečné podoby uměleckého díla." (s. 35)

Dále autoři vyjmenovávají poměrně rozsáhlé rizikové faktory sebevražedného jednání podle různých autorů a hledisek (s. 45-58). Citují také Edwina Shneidmana (1998): "Ačkoli si uvědomuji, že jakákoli suicidální smrt je mnohovrstevnatá záležitost – že jsou v ní přítomny faktory biologické, biochemické, kulturní, sociologické, interpersonální, intrapsychické, logické, filosofické, vědomé a nevědomé – přesto stále věřím tomu (...), že základní povaha této události je psychologická." (s. 43)

Zaujal mě mj. i tento názor: "Norman Holland (1977) tvrdí, že z literárního díla suicidálních autorů lze vyčíst tzv. vnitřní příběh, který vedl autora k volbě dobrovolné smrti." (s. 61) Identifikace světa fikčního a reálného je vždycky tak trochu ošemetná záležitost, rozhodně tím však nepopírám existenci textů, které by v sobě onen vnitří příběh nésti mohly... Autory to dovedlo až k úvahám o vztahu kreativity a sebevraždy.

Podle některých autorů (Stirman, Pennebaker) "predikovat tendenci k sebevraždě lze pomocí analýzy básnického jazyka" (s. 67) Výzkum, jehož výsledky byly publikovány v roce 2001, sledoval tvorbu 18 básníků různých národností – polovina z nich spáchala sebevraždu, polovina se o ni nepokusila (tedy alespoň ne úspěšně). Slovní materál byl analyzován počítačovým programem LIWC (Linguistic Inquiry and Word Count), což je jen jeden z několika problémů, kterými jmenovaný výzkum trpí. Počítačový software, ať je jak chce dokonalý, si neumí poradit s figurativností jazyka, metaforami a emocemi... Dalším nedostatkem je také "poměrové rozdělení básní vzhledem k délce života básníka," (s. 69) jak poznamenávají autoři.

Další kapitolou knihy je Příběh života, tedy základní biografické údaje o V. Woolf, S. Plath a S. Kane, včetně popisu jejich suicidia. To, jak se zabila Virginia Woolf, je obecně známo; o způsobu, jakým to udělala Sylvia Plath, jsem se už zmiňovala výše; Sarah Kane byla zdaleka nejdrsnější: "Bezprostředně po dokončení rukopisu hry Psychóza ve 4.48 spolykala Sarah dvě stě pilulek antidepresiv s jednoznačným úmyslem zemřít. Přítel ji ale včas objevil a odvezl do King′s College Hospital, kde se ji lékařům podařilo zachránit. Tam ale o dva dny později zůstala na hodinu a půl bez dozoru. Oběsila se na nemocniční toaletě na tkaničkách od bot. Zemřela 20. února 1999 v Londýně, bylo jí dvacet osm let." (s. 94)

Příběh díla je tou nejméně zdařilou částí knihy, ale budiž. A kapitola poslední (nepočítám-li shrnující sedmou kap.) mě teprve čeká...

Ida Kodrlová, Ivo Čermák: Sebevražedná triáda. Virginia Woolfová, Sylvia Plathová, Sarah Kaneová. Academia, Praha 2009

Už Seifert věděl, že Býti básníkem není žádná extra bžunda... A co teprve básnířkou!

A teď upřímně – čekali jste, že odpověď na anketní otázku bude zrovna TATO??

Králíčka jeho originální sebevraždy celosvětově proslavily...

Dostala se mi (oklikou, omylem či řízením osudu?) do rukou zajímavá kniha o sebevraždách. Její úvod je jakousi syntézou dosavadních vědeckých bádání na toto téma, včetně studií o procentu suicid napříč profesemi. Zatím nejsu ani v polovině knihy, ale to, co z ní dosud bylo vyčteno, je poměrně zajímavé. Věděli jste například, že lidé trpící depresemi si sahají na život nejčastěji mezi 5. a 6. hodinou ranní?

Až knížku dočtu, něco sem o ní plesknu; zatím jen malá ANKETNÍ OTÁZKA pro mé milé čtenáře (a samozřejmě aj pro náhodné kolemčtoucí :))

KTERÁ PROFESE JE PODLE VÁS (Z HLEDISKA MOŽNOSTI SÁHNUTÍ SI NA ŽIVOT) NEJVÍCE RIZIKOVÁ?

Za týden zhruba touto dobou tu na vás bude čekat odpověď...

Minulý týden jsme skoro celý trávili v S. Aj s kočkami, takže bylo pořád veselo. Sněhobílý Punker se bleskurychle oděl do nejrůznějších odstínů šedi a prošmejdil každý kout – zajímalo ho všechno, včetně pavučin v kuchyni nebo žumpy (vyvezené, no stress :)) Nejvíc jeho pozornosti na sebe pochopitelně strhli ptáčci a sousedův velký vlčák. Pojí je nyní velice zvláštní druh přátelství – Pankáč vždycky podleze naše plechová vrata, sedne si před vrata pana souseda a škvírou upřeně pozoruje čenich svého nového kamaráda, který freneticky štěká a běsní a poletuje kolem. Soused i jeho manželka se psovi smějí, že takhle šílí kvůli malé roztomilé kočičce, a já tuhle malou roztomilou kočičku sundávám ze stromů, vyndávám z květináčů, vytahuju z pod zaparkovaných aut... Barča je ortodoxnější kočka domácí, drží se jen kolem baráku a na nějaké delší a vzdálenější túry ji moc neužije... (Vzpomínám, jak s námi byla kdysi na rybách na Hluboké; je to už dávno, ale novým kouskům nenaučíš ani starou kočku :))

Pozoruju Dana, jak se rytmicky ohání krumpáčem, jak pomalu mizí obrovská hromada všelikého bordelu, který nakládá na kolečko a odváží někam pryč. (Prý do sklepa – má můj obdiv, byla jsem tam dole jednou a stačilo)): Našel moc pěkný pohrabáč, tkaničku (o které jsme si v první vteřině mysleli, že je to had :)), nějakou mosaznou ozdobu... Na dvoře se dá narazit opravdu na cokoli – olysalou sedačku z autobusu, jen malinko ztrouchnivělé kolo od vozu, zavařovací skleničky s neidentifikovatelným biohazardem, kvanta papíru, kusy asfaltu, sem tam cihla a spousta, spousta suti...
"Je tady práce tak na sto let," hlásím pesimisticky Danovi. "Neblázni," lekne se, "do důchodu to musíme stihnout!"

Když mám hotovou svou práci, což kromě vymetání pavučin a prachu (ani se mě neptejte, co večer smrkám :)) obnáší zametání, vytírání, občas otloukání omítky (stylem kde to jde – a většinou to spíš nejde, neb zde omítka = beton), starost o lidský i kočičí proviant a především paběrkování (jež mě baví zdaleka nejvíc :)), sednu si na schody do dvora (jiné vlastně ani nemáme?! :)), kočky se mi otírají o nohy a vrní (resp. ta jedna přítomná), otevřu knížku a čtu. Dokud je světlo, klidně. A tady je prvopočátek mé snížené potřeby komunikace. Čtu, vstřebávám do sebe myšlenky, příběhy, figurativnost jazyka... Dokonce i ta šílená dekonstrukce, o níž jsem si myslela, že bude mojí smrtí (ještě není nic ztraceno! :)), získává při výhledu ze schodů na ruiny někdejší stodoly jaksi smysl. Nedokážu ho slovy uchopit, ačkoli naděje se nevzdávám...

Někdy je ovšem komunikace třeba jako sůl. Například včera dopoledne – ale o tom zase někdy příště... Teď jsem žvanila až až :)

Před několika dny psala Manželka o jedné z knih autorky Mileny Holcové s velmi sugestivním (a dle mého velmi subjektivního názoru lehce podbízivým) názvem Nech tu děti a zmiz! (s výkřičníkem). Manželka je mi svým knihomolstvím nesmírně sympatická, navíc výběr z jejího čtenářského deníku (na jejím blogu rubrika Z knihovny do knihovny) je velmi inspirativní. V katalogu budějcké knihovny jsem si tedy pondělní Manželčin knižní tip vyhledala, objednala, vyčkala do druhého dne, kdy jej vyvezli ze skladu na denní světlo, a včera, místo odjezdu do Práglu (no comment :)) se začetla. Asi před hodinou jsem knížku dočetla; možná je příliš brzy na reflexi, ale na druhou stranu nepředpokládám, že by se můj názor nějak výrazně změnil... Původně jsem chtěla nechat jen stručný komentář pod Manželčiným spotem (odkaz vizte výše), nakonec se mi ale rozrůstal do obludných rozměrů a pořád to nebylo ono. Tak jsem se tedy rozhodla napsat o této knize a mém dojmu z ní na svém vlastním písečku :)

Čtenářovy projekce do textu, o těch už vznikly desítky, ne-li stovky knih, studií apod. Nevyhne se jim žádný čtenář, i kdyby sebevíc chtěl... Přestože je schopen si je uvědomovat, stále nemá vyhráno. (Vyhráno? Špatně zvolené slovo – nad kým jako? Textem? Autorem? Sám nad sebou jako čtenářem?) Řekněme tedy, že to je součást procesu čtení, kterou nejsme s to nijak zásadněji ovlivnit, maximálně ji při své interpretaci zohlednit. Ale to dělají jen málokteří čtenáři, většina si své projekce ani neuvědomuje. Projekce mohou mít různou podobu – identifikace s některou z postav ("Jako by to psal o mně!"), jakési "fandění" či "nadržování" ("Jak mu to jen mohla udělat?!"), odmítnutí ("Ten hlavní hrdina je ale blbec!") a řadu dalších, někdy velmi rafinovaných. Projekce tedy velmi úzce souvisí s tzv. nesprávným čtením textu (misreading), byť není jeho jedinou příčinou. Ostatně třeba takový Harold Bloom (a jistě i mnozí jiní) velmi věcně a bez náznaku sentimentu říká, že každé čtení je vlastně misreading – a má pravdu. "Kolik čtenářů, tolik Biblí, Ann Kareninových, Žertů, Žhářů..." Bezesporu. Jsou samozřejmě texty, které k nekonečnému množství interpretací přímo vybízejí, stejně jako existují texty jiné, nebála bych se říci méně kvalitní (hodnoceno dle subjektivních kritérií), které příliš prostoru pro variabilitu v jejich vnímání a reflexi nedávají. Různočtení (ano, vím, je to terminus technicus a používá se v odlišných souvislostech, ale mně se líbí aj v souvislostech mých :)) je právě to, co mě na seminářích se studenty nejvíc baví. Pokud to text ještě unese.

Ve svém hodnocení knihy Mileny Holcové těžko hledám ta správná slova. Nemůžu absolutně říct, že mě ta kniha nenadchla (i když je to pravda), protože takový příběh vás nadchnout nemá. (Ve smyslu toho, že byste nad knihou jásali, jak je to všecko bezva. Pokud ano, tak jste zřejmě osoba libující si v psychickém teroru. A tady je ho skutečně neúrekom.) Manželka ke knize napsala mj. toto: " (...) tohle bych dávala na středních školách jako povinnou četbu. A v manželských poradnách bych to xeroxovala pro všechny rozvádějící se... aby věděli." Ano, řekla bych, že drtivé většině čtenářů při hlubším a hlubším noření se do porozvodových tahanic všeho druhu (tedy nejen soudních, ale i těch každodenních) vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, mráz běhal po zádech, nevěřícně vrtěli hlavami: "Uff, to snad není možný..." Mně také – ale i z jiných důvodů. Rozdělení na "ty dobré" a "ty špatné a ještě horší" je v textu až příliš flagrantní. Samozřejmě, každý má tendenci ukazovat sebe, své činy a svá rozhodnutí v lepším světle, ale tady mi to místy připadalo opravdu přehnané. Absolutně nehodnotím, co byla čí vina, kdo byl větší hajzlík...Takže mi velmi vadilo, když to za mě, někdy okatě, někdy velmi nenápadně až podprahově, dělala sama autorka.

A v neposlední řadě výtka formální, kterou si však nemůžu odpustit – v knize je velké množství překlepů a gramatických chyb... Jiné autorčiny knihy jsem nečetla, nemohu tedy posoudit, zda to byl jen výjimečný lapsus, odfláknutá práce korektora a sazeče, nebo se prostě jen na některých slovech opakovaně a s neskrývaným gustem vyřádil tiskařský šotek.

Už jsem tu zmínila literární semináře se studenty, kde interpretujeme texty. Na závěr se jich vždy pro odlehčení ptám, kolik by knize dali hvězdiček – maximum je pět. Mileně Holcové bych za Nech tu děti a zmiz! dala tak **. Za svérázný humor. Jinak nic.

Už několik let se na naší fakultě konají přednáškové cykly pro doktorandy, kdy přijede (cca) 6 "cizích" a povídá a povídá a pak se my ptáme a on odpovídá... (K tomu on – krom jediné čestné výjimky sem opravdu vždycky jezdí jenom chlapíci, letos je tomu nejinak.)

Organizace letošní pánské jízdy byla přidělena mé osobě. Nic lepšího je napadnout nemohlo :) A tak jsem tedy posílala maily, žhavila elektronky, vtírala se, důrazně (zřejmě ale nedostatečně důrazně) mámila z oné pětice docentů a profesorů 3 jednoduché informace – datum, čas, název přednášky. Už si ani nepamatuju, kdy celé to organizační martyrium započalo – matně si vybavuju únor (letošní :)) Deadline byl stanoven na konec března...

Minulý týden už ve skládačce chyběla jediná informace. Volala jsem tedy jménu, u něhož se na mě šklebila poslední prázdná kolonka, a na sklonku týdne se konečně dovolala. Slíbil, že info pošle mailem. V pondělí mi Školitel po přednášce povídá: "Kapitán Grant už dneska docela bublá, kde se to zaseklo?" Za chvíli už mi přišel mail právě od Kapitána, "mírně nervózní a lehoulince nahněvaný", jak to sám definoval. Ok, nemám sice ráda nehotovou práci, ale nemůžeme ani čekat věčně, zněla má odpověď. V úterý večer jsem Zdendu vytáhla z Káčka od piva, přesunuli jsme se ke Koníčkovi :) vytvořili spolu návrh plakátu (abych si nepřisuzovala zásluhy, jež mi nepřísluší, mělo by zde zaznít, že po výtvarné stránce je to zcela Zdendovo dílo, můj byl jen nápad :)), domluvili se, kdo vytvoří jeho elektropodobu a před půlnocí jsem byla doma :) Víceméně z pouhé síly zvyku jsem se podívala do mailu, kde byla 1 nová zpráva – a ta konečně zaplnila poslední prázdné místo...

Tak nějak jsem zhruba vypadala...

A co teprve včera dopoledne, kdy přišel první návrh plakátu, který vypadal fantasticky... Jen jsme opravili slovo "humanitárních" na "humanitních" (což možná ani nebylo potřeba, protože my vlastně jsme takové humanitární případy :)) a výsledný produkt vypadá asi takto (ve skutečnosti ale mnohem lépe :))

Kocháte se též? :)

Plakáty už visí skoro všude, kde viset mají, takže jsem si na dnešek a zítřek udělila takovou malou radost – jedu do Práglu. Pravda, jedu se zavřít do knihovny, ale večer se uvidíme s Peterem – přece jen i knihovny nejsou otevřené věčně, že :) Už se těším, až mě Newyorčan zase protáhne pražskými hospodami, které se nacházejí v různých dvorečcích a dvorech :)

Chvátám na vlak, takže: Přeji všem klidný duben...

Pokračovat budu, jen co mi koček uvolní místo :)

.

Na Ibize jsem nikdy (ještě?) nebyla. Dan jako správný elektroman po návštěvě místních klubů touží snad od doby, kdy se o jejich existenci dozvěděl. Osobně by mi stačilo navštívit jeden jediný, Café del Mar (momentálně na webu nic zajímavého k vidění či počtení nenajdete, neb je rekonstruován – snad se brzy dočkáme :)).

Na sklonku 70. let přijeli na Ibizu Ramón Guiral, Carlos Andrea a José Les a v roce 1980 otevřeli nový bar. Po architektonické stránce je dílem Katalánce jménem Luis Güell – na několik pěkných fotek se můžete podávat tady.

Malou ochutnávku hudby, kterou má Café del Mar na svědomí, jste si mohli poslechnout u článku o mé duševní nevyrovnanosti (ufff...). Výběry Café del Mar jsou legendární a nenajdete tam hudbu, která by za nic nestála (aspoň mně se to dosud nepodařilo). Dnes mi opět zvedli náladu, tentokrát Volume 12, takže se o onu nově nabytou radost chci s vámi podělit.

Enjoy :)

K zastávce MHD se pomalu blíží zrzavá pihovatá holčička (vypadá jako já před 150 lety :)). Na lavičce způsobně sedí malý cherubínek, chybí mu už jen křídla (možná je má schované pod zelenou bundou?) a svatozář (možná pod čepicí?), upírá na mě svá modromodrá očiska a usmívá se.
"Prosím vás, jela už dvanáctka?" ptá se mě malá slečna.
"Nevím, doufám, že ne," přiběhla jsem totiž jako obvykle o minutu později, ale "žádnou jsem jet neviděla," dodávám – než se k zastávce doplahočím, mám na ni dlouho dokonalý výhled. Naděje tu vždycky je...
"Už jela," praví najednou andělíček z lavičky a jeho úsměv začíná nabírat škodolibé rysy.
"Fakticky? Ach joo..." posmutní holčička.
Uběhne jen zlomek vteřiny a v zatáčce se najednou zjeví autobus. Na dálku vidím blbě, ale číslovku 12 rozeznáme všichni rychle. "Evidentně ještě nejela," procedím dostatečně nahlas. Pak mě napadne, že andílek je ještě moc malý na to, aby rozuměl slovu evidentně, tak se na něj otočím a pokládám mu obyčejnou otázku: "Proč lžeš?"
"Naser si, krávo debilní!" říká maličký cherubín bezelstně. Evidentně jsem jeho slovní zásobu silně podcenila...
Sprosté neviňátko vystoupilo o dvě zastávky později a než se dal bus trhnutím opět do pohybu, vyplázlo na mě jazyk. Nechápavě jsem se zamračila – moji studenti mě (prý) milují, proč mě malé děti nenávidí?

To, co mi chlapeček řekl, mě nijak nešokovalo – taková slova už párkrát na mou adresu zazněla Nešokovalo mě ani to, že je vyřkl tak malý človíček – pracuju ve školství, vyučuju češtinu, iluze jsem si nedělala nikdy. Vlastně mě spíš šokovalo to, že mě to vůbec nešokovalo... A vzpomněla jsem si na malého bratra jedné mé spolužačky. Tedy, malého... Dneska už to bude pomalu maturant :) Tehdy to byl drobounký klučík, který se vždycky schovával a zásadně nemluvil. Co s ním ovšem neudělalo pár dní ve školce... Peťa byla nemocná, tak jsem se u ní zastavila se sešity na opsání. Vysvětlovala jsem jí zrovna trojčlenku (chápete doufám už teď absurditu celé situace – jak já někomu vysvětluju matiku! :)), když její malý bráška přistoupil k mamince, toho času stojící u sporáku a míchající v hrnci budoucí večeři, a otevřeně se jí zeptal: "Co to tady vaříš za sračky, ty píčo jedna zasraná?"
Čelist mi spadla někam mezi zlomky, nevěřícně jsem otočila hlavu na Peťu (jediný pohyb, jehož jsem byla ve stavu ohromení a ochromení schopna) a ona jen pokrčila rameny, jako že "no co". Jejich maminka zachovala chladnou hlavu – dodnes obdivně nechápu, asi bych na jejím místě k večeři servírovala tatarák ze synka – a opáčila: "A víš ty vůbec, co ta slova znamenají?"
"Co, maminko, co?" culil se malý nedouk. Evidentně neměl páru...

Nemáme zatím žádné děti, nicméně mým tajným přáním je vyhnout se (je?) tomu, aby jim z úst padala hovna. Nj, ale jak?

Moji studenti samozřejmě (?) až na vzácné výjimky mluví hodně sprostě. Opravdu hodně. V hodinách se ještě krotí, pokud jim něco košilatého ujede, zatvářím se jako že zhrozeně a mentorským hlasem je oslovím (Vojto/Zdeňku/Petře/Kubo etc.), což je následováno jejich upřímným "omlouvám se". Aspoň to tedy zní upřímně, zřejmě na ně působím jako slušné děvče, co by takový hnůj nikdy nevypustilo z úst. Tím líp :)
Na latině jsem jim povolila jen dvě nadávky. Vždycky, když totiž z mých úst zaznělo magické zaklínadlo "Dneska začneme brát nové učivo," fungovalo jako spouštěč různých "A kurva," "A do prdele," "Oh shit," "Co jsem komu kurva drát udělal," a podobně. Takže mohou říkat mé oblíbené "Při Diovi!" a nebo "Hercle!" A jak jim to hezky jde :)

P. S.: Hluboce se omlouvám za všechny použité vulgarismy, bohužel v rámci zachování autenticity to jinak nešlo, což beztak všichni chápete, že...

"Kukačko, zakukej, kolik mi ještě zbývá času..."
"Ku..."
"Proč tak má..."

Když jsem byla ještě dítě, potkaly jsme jednou s mamkou na žilinském bulváru pána v klobouku. Pozdravili se, on svůj klobouk smekl a pleš se lehce uklonila. "Tady ten pán ti pomáhal na svět," prozradila mi mamka – a já, netuše ve svých dětských letech zhola nic o existenci porodníka, domnívala jsem se, že nejsu tatínkova, ale toho plešatého pána v klobouku. Kukaččí mládě. Vše se naštěstí za nějaký čas vysvětlilo (zřejmě jsem si postěžovala babičce :) Bohatě by ale stačilo se na tatu podívat, těžko by mohl zapírat, že su jeho dcera :))

Už se jen párkrát vyspím a moje éra učitelky na jedné škole se definitivně uzavře. Opravdu definitivně, protože aj když problémy se šéfem má zřejmě každý (nebo téměř každý), někdy zkrátka nemůžete už dál couvat, aniž byste ztratili svou důstojnost. A když svým studentům pořád říkám, aby si vážili sami sebe a stáli si za svými názory, nemůžu se zachovat jinak, to bych se sama ze sebe musela poblít.

Od doby, kdy vedení mou výpověď obdrželo, je ve škole pěkné dusno. Nebudu vás tady oblažovat podrobnostmi, jsou jich sice mraky (vydalo by to na rozsáhlejší novelku :)), ale nemám jaksi potřebu veřejně smýkat i ty nejneschopnější. Odnáším si z této školy řadu poznatků (jak už by to u škol mělo být :)) Jedním z nich je třeba zjištění, že vstřícná gesta vůči sociopatům jsou pouze plýtváním dobrou vůlí. A tak dále.

Koupila jsem Danovi Platformu Michela Houllebecqa, protože Rozšíření bitevního pole bylo snad první knížkou, kterou jsem mu vnutila a která se mu skutečně líbila. Dokonce i s Kdo chytá v žitě mě někdy předloni poslal slušně a něžně do... Zpátky do knihovny :) Připomněla jsem mu to minulý týden, když se na nás vyvalila agenturní zpráva, že Salinger zemřel. Joo, vzpomínám si, ještě Dahlovy povídky vzal celkem na milost, ale třeba způsob, jakým odmrštil (né doslova :)) Kareninu, asi nikdy nepochopím... Začetla jsem se do Platformy (takoví Účastníci zájezdu po francouzsku, ale mnohem lepší :)) a Dan si tak bude muset ještě chvilku počkat... No co, teď stejně louská Zmeškala :)

Mimochodem – přičemž to je asi nejdůležitější informace -, člověka potěší, když lidé, na jejichž úsudku možná nezáleží nijak globálně, ale o to více jaksi osobně, stojí na vaší straně. To fakt potěší, bez jakékoli škodolibosti – protože radost z toho všeho nemám pražádnou. V celé té mizérii je to ale docela dobrý pocit.

Konec hlášení.

Nedávno při poslechu téhle všehochuti vyskočily na mě kytara a Daliborův a Zdendův hlas. Proklínám poprvé... Tahle Zdendova báseň i její zhudebnění jsou už hrozně staré, ale i po tolika letech si ji vždycky ráda poslechnu; myslím, že se mu vážně povedla. Tak tedy sedím, poslouchám a začnou ve mně hlodat otázky:

Projde si podobnou existenciální krizí každý (mladý) člověk?

V kolika letech?

Jak se to vlastně projevuje? A musí se to vůbec nějak projevit (navenek)?

Může se krize (cyklicky, kubicky*) vracet? Jak často?

* "Koloběh života neexistuje, protože život běží do čtverce," podotkl kdysi jeden bystrý mladík...

Když k nám Zdenda přišel na večeři, schválně jsem mu Antimodlitbu pustila. Převracel oči nad mladickou nerozvážností, ale přesvědčovala jsem ho, že za a) je ten text odrazem doby, resp. věku a za b) aj s mnohaletým odstupem ho považuju za kvalitní. Položila jsem mu výše napsané otázky a shodli jsme se v odpovědi na poslední dvě – že se nám ta svinská krize zase vrátila... Jemu po nějakých sedmi letech, mně – počítám-li správně – po pěti. Asi už nemá tak divoký průběh jako tehdy, ale to v žádném případě neznamená, že by snad byla bleděmodrá...

Někde v kyberprostoru existuje písemná památka na dobu, kdy jsem zápasila s nejrůznějšími otázkami smyslu existence, střídavě vyhrávala, střídavě (spíše častěji) beznadějně prohrávala. Měla jsem několik čtenářů, kteří se snažili můj nihilismus vyvracet různými "paprsky naděje". Tehdy jsem se tomu cynicky smála, dnes by to nebylo jiné. "Paprsky naděje" zkrátka nefungují – domnívám se, že už jaksi ze své vlastní podstaty...

* * *

Zvláštní, když jsem tenhle spot začala psát (což bylo – shame on me – ještě loni :)), napadala mě spousta myšlenek – a teď  mi všechny připadají jalové, postrádající jakýkoli smysl, bez hlavy a paty, bez východiska, natož jakéhokoli náznaku řešení... To už není krize existence, ale intelektu!

Jdu už taky asi spát – konečně :)

Dostali jsme k Vánocům od Evy dárek, který s bušícím srdcem obcházím obloukem. Takže vlastně Dan dostal dárek :) Ale nijak mu to nevadí, stejně je u nás doma hlavní kuchtík on. Hned v dárku uvařil vynikající játra – a já v normálním hrnci průměrnou rýži. Během jeho kuchtění šla jsem se raději projít... Budete mě možná mít za blázna – dostali jsme totiž papiňák.

Fobie – iracionální strach, všichni to známe. Někdo se bojí myší, někdo pavouků. Někdo výšek a jiný zase výtahů. Fobií jsou stovky. Kdysi jsme s babičkou vedly takovou kuchyňskou debatu na toto téma. Hrdě jsem prohlašovala, že se nebojím NIČEHO! Jak málo pokory ve mně je... Za malý moment totiž začal sssssyčet ventilek papiňáku, ve kterém děda vařil nějaké maso. A najednou stála babička ve dveřích do obýváku a s úsměvem se mě ptala: "Vážně ničeho?" Ležela jsem totiž pod konferenčním stolkem, hlavu přikrytou rukama, a celá se klepala. Znovu opakuji – budete mě možná mít za blázna. Mám totiž panickou hrůzu z papiňáku...

Když jsme byly se sestrou ještě malinké (asi jako na posledním fotu tady), vařila jedno sobotní dopoledne myšička kašičku a naše mamka fazole (či co). Nechme teď stranou polemiku, zda bylo či nebylo rozumné vařit v papiňáku luštěniny... Zkrátka stalo se. I ozvala se děsná šlupka, přiběhly jsme se ségrou z pokoje do kuchyně, tam všude střepy, smrad, místo sporáku obrovský kráter a uprostřed toho všeho stála mamka, celá od krve, s dírou v čele. Ječely jsme jak nejvíc jsme uměly (a uměly jsme to celkem slušně :)), což ji údajně přimělo neomdlít. Bydleli jsme tehdy v sedmipatrovém paneláku, sousedy byly převážně mladé rodiny s dětmi, takže v sobotu před obědem většina z nich byla doma. (Kromě našeho taty.) Pamatuju si, jak jsme se schwestkou pádily po schodech od jednoho bytu k druhému a burcovaly každého, kdo se nám připletl do cesty. Pamatuju si taky ten neskutečný smrad, nevím ani, k čemu bych ho přirovnala, ale pamatuju si ho velmi dobře a občas, když ucítím nějaký podobný závan, dělá se mi mdlo.
Jeden ze sousedů tehdy mamku odvezl do nemocnice, tam ji operovali – a protože na tomto blogu občas komentuje, je evidentní, že tenhle šílený úraz přežila. A protože komentáře mají hlavu a patu, je taky evidentní, že operace nebyla žádnou lobotomií :) Na památku jí zůstala prohlubeň v čele, kterou od té doby maskuje ofinou, a v cerebru pár mikroskopických úlomků lebeční kosti, které nešly vyoperovat. Operující lékař prý s její causou obrazil několik konsilií a vždy se ho kolegové ptali, kdy pacient zemřel. "Pacientka žije," odpovídal hrdě. Velká vůle žít – a přežít -, toho si na ní vážím dodneška.

Mamka nikdy nepřestala v papiňáku vařit – na rozdíl od všech jejích kamarádek. Když jsme se z paneláku stěhovali do baráku, donutila jsem ji všechny papiňáky vyhodit – jaká to úleva slyšet ono hliníkové peklo pleskat o dno popelnice! Pak jí tata koupil papiňák nový – prý už bezpečnější, s celou řadou pojistek proti... Nemůžu si pomoct, ale su hrozně zaujatá. Přitom pana Papina obdivuju – a mrzí mě, že jeho vynález nedokážu náležitě ocenit. Bylo vidět aj na Evě, že jí je líto, jak s vytřeštěnýma očima skuhrám, že "papiňák nééé!" Noo, jasně – mohla jsem si to nechat na doma. Ale představte si arachnofobika (o němž to darující neví) obdarovaného třeba tarantulí – myslíte, že by se na dárce dokázal usmát, klidným hlasem poděkovat, případně si pavoučka pohladit (a spláchnout ho až doma)?

Vím, že z našeho (Danova :)) nového papiňáku strach mít nemusím, ale přesto – je to fobie, které se zřejmě do konce života nezbavím. Se všemi klasickými příznaky – svírá se mi zběsile tlukoucí srdce, potím se, klepu se, zůstanu úplně paralyzovaná... Paradox – přitom mi jídlo v papiňáku uvařené TAK chutná! Ale vidět ho nemůžu, natožpak v něm vařit... Vždycky mám před očima ten obraz z dětství – střepy všude kolem mě, ten neskutečný smrad, místo mamky krvavý solný sloup...

Každý se něčeho bojíme... Z čeho máte strach VY? Přiznejte se, ať si nepřipadám jako úplný cvok zcela osamocená

Vilém Závada: Sentimentální parodie

Den za dnem tam a zpět
otáčí skleněné své rámy
bez hluku jako turniket
u vchodu do Panoramy.

Hle, v dásních tmavé krajiny
hrady se rozpadají v ruiny
jako staré ztrouchnivělé zuby.

A vítr chytá do lasa
pasačky, střelce. A střásá
meteory, jež bombardují zem
a zapalují tlící vegetace.

Den za dnem letí jako rychlovlak
Místo idylického tik tak tik tak
hřmí z hodin rachot strojních pušek.

Den za dnem se točí jako ventilátor
a vhání prudký ozon,
jimž se plní azurový balon,
který se vznáší a hučí jako gigantický motor.

Marně a marně
v koncertní kavárně
házíme svých očí konfety
na vyrudlé tapety.

Den se za dnem točí
jako mlýnský kámen.
Až smrt nám zavře oči,
zbudou po nás otruby. Amen.

1982
Tady si ještě bezstarostně plavu v plodové vodě, do příchodu na svět mi zbývá
cca měsíc a schwestka se nemusí s nikým dělit o prostor na fotografii... Zlaté časy

1983 – rodinka je kompletní

1984 - mám horečky a navíc vůbec neznám toho drzouna, co se na fotku vecpal mezi mě a ségru!

1985 – růžové šatičky s bambulkama – jak já je nenáviděla

1986 – dostala jsem taky školní aktovku (tu vpravo, s kočičkou), abych schwestce nezáviděla

1987

Zítra odpoledne mě totiž čeká má vůbec první přednáška v životě. Uskuteční se v rámci poněkud obskurního cyklu přednášek Kapitoly ze světové literatury.

Obskurní možná není to správné slovo, nicméně: vzhledem k tomu, že přednášíme my doktorandi (a je nás v rozpisu celkem 7), jsou tyhle přednášky poměrně nekoncepční (za dané situace ani jiné býti nemohou, že ano :))

V podstatě lze říci, že se na Kapitolách učíme umění přednášet. Studentům, kteří tyhle pokusy navštěvují (pravda, nikterak houfně :)), se to ale moc nezamlouvá a někdy v polovině semestru si byli u garanta stěžovat, že je to nuda. Pominu-li fakt, že jsem na přednáškách odseděla desítky, ne-li stovky hodin, a tzv. uspávačů hadů znám proto dost, ovšem nikdy v životě by mě nenapadlo jít si někam (kam?!) stěžovat, že "tamtoho přednášky jsou nuda", vychází mi z toho pro zítřek 2 základní premisy:

1) Nikdo nepřijde.
2) Pokud někdo přijde, snad ho neunudím k smrti.

Achjooo...

Btw přednáška bude o haiku. Když jsem ji dneska dávala dohromady, za oknem vířily vločky všech možných tvarů (jasně!) a velikostí. V jedné z knížek jsem našla kus účtenky z Alberta, podle data narození už pětileté, na jejíž zadní straně bylo následující haiku:

Všechno pohltil sníh!
Všechna pole, všechny vršky.
Už nic nezůstalo.
Jóšó

Krásné, že? Ačkoli, mnohem raději bych už vzdychala nad aktuálností tohoto haiku:

Ach, jaká to slast
brodit se s botami v rukou
letní říčkou.
Buson

Poznámka nikterak nedůležitá – ani nepřekvapující: Albert samozřejmě na zadní stranu účtenek haiku nikdy netiskl. (Ačkoli, nápad to jistě není špatný!) Jen jsem před těmi 5 lety zřejmě neměla v daný moment po ruce žádný jiný (lepší?) cár papíru.

A na závěr jedno z mých nejoblíbenějších – od mistra haidžina Bašóa, otce klasického haiku:

Nad vysokou horskou stezkou
vychází pomalu slunce.
A kolem voní višně.
Bašó

Hudba z rádia nebo přehrávače, televizní hlasy, ruch z ulice, vřeštící kočky, smích... To jsou obvyklé zvuky, které naplňují prostor u nás doma. Teď tomu tak není. Slyším cinkání granulí o misku, jak se je Punker pokouší ulovit. Čtyři procenta času, kdy jsou samy doma, věnují kočky jídlu nebo zírání na krmivo, jak jsem se včera dočetla. Cinkání najednou utichlo, tak otočím hlavu – a Punk opravdu upřeně hledí do misky. Podívá se mým směrem, a když zjistí, že ji pozoruju, něco zamručí (zní to asi jako mráááu) a uklidí se mi ze zorného pole. Na monitoru bliká nová zpráva od Hati, která se už za týden a něco chystá domů z Padovy. Vypadává jí signál, tak je naše konverzace dost přerušovaná; ale vždycky s ní konverzuju ráda, tudíž je potřeba tuhle nepříjemnost přijmout jako fakt a přizpůsobit jí zběsilé tempo předávání informací. Punker si začne v kočkolitu vyhrabávat ďolíček a pak se přikrčí. Barunka, ležící na židli (dnes si vybrala tu tmavě hnědou, ze které má dokonalý přehled o všem, co se kolem děje), jen neslyšně otevře jedno své obrovitánské, zelené čidlo zraku, omrkne situaci (doslova), zavrtí se a spí dál. To je dneska poprvé, co slezla z gauče, řekl mi Dan, když jsem se nedávno vrátila z práce a Barunka v mžiku opustila svůj dopolední pelech, otírala se mi o nohy, vrrrrr a vrrrrrněla a neomylně mě vedla ke svému cíli. Punker už zahrabal vše, co měl, a tak teď chodí kolem mě, nechává se hladit, bílé chlupy se pomalu snášejí na klávesnici (lépe řečeno do ní) a mně do nosu, tak ji odstrčím. Co jsem to... Kchchrrr, kchchrrrrr... Její šmirgljazýček olizuje víčko od jogurtu. Pak mě přeskočí a vrhne se na kelímek. Kelímok je neprípustný bohemizmus, správne po slovensky je téglik, priatelia, téglik! Jazykový koutek v Žilinském večerníku – kdoví, proč jsem si na něj teď vzpomněla. Netuším, kdo byl (je?) autorem, pamatuju si jen ten silný nacionalistický akcent, nenávist ke všemu, co neslo nálepku cudzieho pôvodu... Nejvíc asi vadil původ český; německý nebo anglický kupodivu až tak ne... A hádám, že co se hungarizmov týče, slovenština je překvapivě rezistentní... Varování, že místo slova rohlík je třeba užívat skutočne slovenského slova rožok, mi v hlavě utkvělo, stejně jako mraky dalších, ale slova původu maďarského měla možná na stránky tohoto plátku apriorní zákaz vstupu. Vůbec bych se tomu nedivila, vždyť přezdívka mého rodiště je už dlouhá léta Slotaland. A Slota – je chruňo. (Nejdokonalejší slovenský výraz pro označení totálního pitomce, domnívám se. Zná-li někdo lepší, napište!)

Mé úvahy a asociační řetězce mě opět dovedly do míst, kde jsem se nepohybovala už dlouho. Chruňo. Tipuju, že tohle slovo jsem nepoužila minimálně rok. Stejně jako klebety, pascu, šteklenie, chrbticu, džavot, ruky pod líce! (absolventi mateřských škol vědí a znají :)) a další. Mala by som viacej trénovať, napadlo mi, aby som úplne nezabudla. Natahuju se pro počmáranou knížku s modrým přebalem, špičky prstů tak-tak dosáhnou jejího hřbetu... Pankáča, kterou v klíně podpírá má levá ruka, si knížku zvědavě prohlíží. Ještě, že jsi hluchá, beruško, říkám jí v duchu. Říkat to nahlas by tak jako tak nemělo smysl :) Barunčino zelené oko se opět na vteřinu otevře a pak ho pomalu, pomalu přivírá. Bude rozprávočka, mačiatká moje, předávám spícím kočkám telepaticky informaci. Pohladím Punkera po hlavě, vezmu do volné ruky knížku a můj hlas začíná naplňovat ztichlý byt:

Šijem, šijem pomaličky,
košieľku i nohavičky,
a ty, Macko, ticho seď,
oblečiem ťa hneď!

Láskyplné objetí :)

V závěru předminulého spotu psala jsem o tom, že neudržitelná situace nutí mě přestat se stýkat s mým nejlepším kamarádem. Připravila jsem si krásnou a dojemnou řeč, ale Hanyzs mi jako už tolikrát vzal vítr z plachet. K čertu s ním!

Svou řeč zahájila jsem otázkou, zda je šťastný. Po očekávané odpovědi mělo následovat ujištění, že TO je pro mě to nejdůležitější, a proto se uchyluji k tak ráznému kroku. Atd., atp. Ale Hanyzs řekl "Ne". Všechny fráze, které jsem po celé dny formulovala v hlavě, byly rázem k ničemu, nepoužitelné bláboly. A tak jsme si povídali o tom, co mu ke štěstí chybí... "Peníze, míň práce, víc času, pochopení, lásky a hulení." Nee, to poslední samozřejmě neřekl, aj když by nejspíš souhlasně pokýval hlavou, kdybych se ho zeptala.

Cherchez la femme
"Moje ženské tě zkrátka nesnášejí, s tím nic nenaděláme," říkal mi už několikrát. Abyste si nemysleli, Hanyzs není polygamní, jen se známe už dlouho a za tu dobu měl pár známostí. Tedy, napočítala bych tak 4 nebo 5, není to žádný kurevník. S jednou z nich jsem ani neměla tu čest se potkat a znelíbit se jí, protože vše začalo i skončilo v době, kdy jsem si užívala Skotskou s deštěm. Ale ani jedna z těch zbylých ke mně žádné pozitivní emoce nechovala. A bohužel ani nechová.

Nikdy mě moc netrápilo, že mě někdo nemusí. Jeho/její problém, říkávám vždycky, on/ona s tou záští musí žít. U Katky, jeho dlouholeté (ex)přítelkyně, jsem to docela aj chápala. Ne, ne docela – zcela jsem to chápala a vlastně jsem se jí ani nedivila. S jeho nynější přítelkyní je to jiné. Nic jsem jí neudělala (aspoň si to neuvědomuju), v podstatě ji neznám a ona nezná mě. Ale nesnáší mě, všiml by si toho aj slepý, hluchý a netečný. A protože je to přítelkyně mého nejlepšího kamaráda, kterého znám sto osm let a na kterém mi opravdu hodně záleží, trápila jsem se. Viděla jsem (nedalo se přehlédnout), jak ho jako dva mlýnské kameny drtíme, a tehdy vykrystalizovalo ono rozhodnutí vyklidit pole.

Řekla jsem Hanyzsovi, že odpověděl úplně blbě. "Hahahá," vysmál se mi, "ty sis myslela, že to budeš mít takhle jednoduché, jo? Že ti to tady všecko odkývu a šmytec? Ani hovno, zlatá rybko!" Nj, naivka – vážně jsem si to myslela... Myslela jsem si, že je šťastný. Jeho "Ne" mě překvapilo a rozesmutnilo. Připravenou řeč jsem tedy zmuchlala a hodila pod stůl a povídala si s ním o tom, proč šťastný není. A jestli by se tomu dalo nějak napomoci.

"Teď by teda mohlo fungovat nějaké příměří, co ty na to?" Složila jsem zbraně – a jak ráda! To se odehrálo v pátek večer.

Neklidný klid zbraní
V pondělí byli pozvaní na večeřu. Byla to naše dávná tradice, že v pondělí k nám Hanyzs vždycky chodil povečeřet. Poslední dobou tradice dosti skomírající... A chybějící... Tak tedy dorazili. Donesli víno, konverzovali jsme, cpali jsme se, Dan s Verčou pili víno a já s Hanyzsem Birella. Přehlížela jsem pohledy, kterými mě úkosem častovala. Stálo mě to ale dost přemáhání – kdybych dala průchod své přirozenosti, asi bych ji vykopla a ve dveřích ještě poučila o tom, jak se má chovat na návštěvě... A že nůž se fakt neolizuje... Nikoho ale vychovávat nebudu, na to už jsem rezignovala dávno.

Večer usínala jsem totálně vycucaná. Status quo není žádná selanka...

Přeneste se se mnou dnes o nějaký ten pátek zpátky. Tenhle historický exkurs bych s vámi nepodnikala, kdyby nebyl důvod...

Je 24. listopadu 1979 a v obřadní síni někde na středním Slovensku vypouštějí dva mladí lidé (okolo 30) kromě obláčků páry z úst také dvě "Ano". Podpisy, přípitek, gratulace těch několika málo hostí, fotografování. Krásná nevěsta v krémovém kostýmku, ženich ve smokingu a s horečkou. Berou se po tříměsíční známosti, ale znají se dobře...

O necelé dva roky později se stanou pyšnými rodiči mé úžasné sestřičky a dva roky po ní také mými. Mamka a tata.

Kdybych své rodiče měla popsat, vlastně ani nevím, co bych o nich řekla... Občas mě štvou, jasně, koho taky ne? (Myslím rodiče všeobecně, ne jen ty své – aby bylo jasno :)) Vážím si jich. Miluju je. Stydím se jim to říci... Někdy nesouhlasím s jejich názory, ale učím se je tolerovat. Někdy mě rozčiluje jejich zvědavost a starostlivost, ale chápu ji. Někdy bývám vzpurná, tvrdohlavá, neústupná – ale oni mi vždy dokáží odpustit.

Vděčím jim za život i za vše dobré, co mě v něm potkalo.

Dlužím jim mnohé. A vím, že do konce života nedokážu své dluhy vůči nim splatit. (Existuje jistá naděje, že jim vše, co pro mě dělali a dělají, oplácím jinak, ale přesto...)

Jsem hrdá na to, že jsem jejich dcera (a doufám, že jim aspoň občas dělám radost).

Ani jeden z nich neměl snadnou životní cestu, přesto ale dokázali ségře i mně zajistit to nejkrásnější dětství, jaké si vůbec dovedete představit. Nejsu možná ta pravá pro následující hodnocení a soud, přesto si myslím, že své dcery vychovali dobře. Byli přísní, hodně přísní, ale měli vždycky otevřené srdce. 

Dnes moji rodiče slaví 30 let od oněch "Ano", která už navždycky propletla jejich životní cesty. Je pravděpodobné, že za ty roky svého rozhodnutí někdy zalitovali; nikdy ale nezapomněli. (Ergo rozvodovost v ČR se dlouhodobě drží kolem 50 %, takže je fajn znát ze svého nejbližšího okolí jeden z párů, které tuhle děsivou statistiku tlačí dolů :))

Blahopřeji a přeji ještě nejméně další 3 desítky let v manželství naplněném láskou, úctou a tolerancí.

Pavla